Elektrikářem snadno a rychle

Máte v sobě vynalézavého ducha? V této hře se můžete dokonale vyřádit! Vaším úkolem je přivést elektřinu do spotřebiče a k tomu máte k dispozici různá udělátka. Spínačem rozsvítíte žárovku, ta nabije solární panel, který dá do pohybu proud vody a tomu postavíte do cesty vodní turbinu. A máte hotovo! Tedy druhý level. Hra Electric Box je graficky čistá a náramně zábavná!

eska2látor

V taxíku v Karlových Varech platím za 6,3 kilometru ujetého závratnou průměrnou rychlostí 39 km/hod. 247 korun. Co se dá dělat, kousek za město, kam potřebuji dorazit, MHD nejede. A pak rychle ke Vřídlu, na kávu se třináctým pramenem a teplými oplatkami. Jenže po 17. hodině už se Vřídelní kolonáda topí ve tmě a s ní celé karlovarské centrum. Zavřeno. Prostě mrtvá lázeňská sezona. Do tmy svítí ruskojazyčné nápisy, po ulicích potkávám rusky mluvící páry. Dekadentní kavárny zejí prázdnotou. Na horizontu se tyčí jeřáb, hotely zřejmě rostou krize nekrize – optimismus místním investorům a hoteliérům trochu závidím. Cestou na nádraží mi mrzne nos, civím do značkových výloh a uvažuji, jestli si v jednom z mnoha obchodů nabízejících russkije knigi nepořídit kapesní česko-ruský slovník. Kdybych se chtěla zeptat na cestu, bude se mi hodit.

La Roux for the Kill

O tom, že debutové album londýnské dvojice La Roux bude letos patřit k tomu možná nejlepšímu se mluví už od loňského listopadu, kdy se objevil jejich pod kůži se zařezávající singl Quicksand. Elektropopová dvojice vynikající výrazným a andělsky čistým hlasem zpěvačky Elly Jacksonové se inspiruje v popu osmdesátých let, který však obohacuje o ponurost alternativního popu současnosti - mezi oblíbené kapely tak řadí Eurythmics, Depeche Mode ale také The Knife...a Michaela Jacksona. Jejich skladby jsou veselé a smutné zároveň a rytmické opakování nevyjadřuje jen naivní radost ze života ale také ubíjející stereotyp. V současné době předskakují La Roux na koncertech zpěvačce Lily Allen, příští rok už bude možná ona předskakovat jim. Na 16. března oznámili vydání svého druhého singlu, In for the Kill, a ke skladbě vytvořili batmanovsky ponurý videoklip. Jen Batmana vystřídala za volantem Batmobilu do kůže oděná kráska se zrzavým kohoutem na hlavě....

\\\ LA ROUX /// IN FOR THE KILL

Pat a Mat: Počítačové hry

Slovenský animovaný seriál Pat a Mat o kutilské dvojici, které se většinou geniální vynález, jenž má ušetřit práci ale vždy ji spíš přidělá, si získal i mezinárodní publikum. Norové Tom Idland a Knut Arne Lindeland vytvořili v roce 2004 poctu tomuto seriálu a vytvořili díl, v němž oba kutilové propadnou kouzlu počítačových her.

Leonard Cohen živě

Pokud jste loni nestihli pražský koncert Leonarda Cohena, máte možnost to alespoň částečně napravit. V pátek 27. února od 7 hodin ráno můžete na webu npr.org poslouchat záznam koncertu, který se uskutečnil 19. února v manhattanském Beacon Theatre. Uslyšíte dvanáct jeho písní včetně klasiky, jako je Suzanne nebo Hallelujah.

Tom Stoppard: Na divadle je něco pragmatického

S Tomem Stoppardem rozmlouval v New Yorku James Mustich, Editor-in-Chief Barnes & Noble Review. Stoppard sem přicestoval kvůli uvedení své adaptace Višňového sadu Antona Pavloviče Čechova Samem Mendesem v Brooklyn Academy of Music.
Mustich připomíná Stoppardovy adaptace Čechovových her - Racka, Ivanova, Višňového sadu - a mluví se Stoppardem o překladech ruské dramatiky a o tom, jak se dramatik snaží šít Čechova současným hercům na míru. Pracuje však při tom s exaktním překladem. Čechova překládá slovo od slova Helen Rappaport a nabízí různé verze překladu, nuance, asociace a vysvětlení.
Jedna z věcí, kterou Stoppard na divadle miluje, je fakt, že je na něm něco pragmatického. Autor například musí znovu pracovat s textem, protože herec potřebuje víc času, aby odešel ze scény. Což je velmi praktická stránka divadla, která psaní pro divadlo zcela odlišuje od psaní jiných textů. Stejně tak jako má rád fakt, že v divadle se všechno děje právě teď, pro jediné konkrétní představení.
"Všechno, co říkám o své práci, je retrospektivní," říká Stoppard. Dodává, že nepracuje podle žádných předem daných principů nebo programu, jak psát hry a jak by měly vypadat.
Stoppard se přiznává k fascinaci divadlem. "Být součástí tohoto světa pro mne znamená pro něj psát. A myslím, že jsem velmi šťastný člověk," uvažuje. A tak se chtěl stát dramatikem mnohem dřív, než dostal nápad na svou první hru.
Pro divadlo začal psát v době, kdy - jak sám říká - začalo být psaní her velmi žhavým druhem psaní. V éře Johna Osborna a "mladých rozhněvaných mužů".
Stoppard se v rozhovoru přiznává, že má doma rozečtených deset knížek najednou a střídavě je odkládá a vrací se k nim. A také k tomu, že jeho předmětem zájmu je momentálně (tedy v prosinci 2008, kdy rozhovor vznikl) první světová válka, protože pracuje na něčem, co se v této době odehrává.

Strážce Alan Moore

Časopis Wired otiskne ve svém březnovém čísle rozhovor s komiksovým guru Alanem Moorem. Načasování je nasnadě: 6. 3. (u nás o den dříve) má premiéru film Strážci natočený podle jednoho z jeho nejdůležitějších děl. Spíše než o něm (ostatně autor se zařekl, že se na žádný film natočený podle jeho komiksů dívat nebude) však Moore mluví o Lize výjimečných na níž právě pracuje. Její třetí díl bude rozdělen do tří sešitů (první má vyjít letos v dubnu, druhý v říjnu a třetí v roce 2010): první se bude odehrávat v roce 1910 a děj hojně čerpá z Brechtovy Šestákové opery. Druhý se posune do roku 1968 a měl by nám prozradit něco o agentu Jamesi Bondovi...třeba to, že předtím než se stal agentem byl velkým odpůrcem žen a měl podivné sexuální choutky. Třetí se pak bude odehrávat zřejmě v letech 2008, 2009 a zřejmě skončí apokalypsou. Všemi sešity by se měly prolínat písně a celé dílo by mělo připomínat operu. Jinak Moore už několik let pracuje na románu Jerusalem, který by měl mít ve výsledku asi 1500 stran a ze tří čtvrtin už má být hotový. Třetí jeho aktivitou je Kniha zaklínadel - ta by v sobě měla spojovat nejen část určenou kouzelníkům, ale také pasáže historické. Poprvé se tu dozvíme, že židovská Kabala se inspirovala v Pythagorových myšlenkách nebo kdo ve skutečnosti byl doktor Faust. Kniha by měla odpovídat Moorově představě knihy kouzel z dětství a měl by se do ní začíst jak osmiletý kluk, tak dospělý čtenář. Na výtvarnou stránku dohlíží Moorova manželka Melinda Gebbie, autorka ilustrací Ztracených dívek. Moore tu však odkrývá i své názory na umění. Vyhazovat milionové částky za natočení filmu je prý nesmysl. Lidé by si měli uvědomit, jaké jsou jejich priority a investovat jinam. Navíc právě omezení rozpočtu je tím, co nutí lidi přemýšlet o inovacích. "Zcela zřejmě a dobrovolně směřujeme do pekla, musíme změnit své priority. Musíme si všechno znovu promyslet a myslím že přehodnocení naší současné kultury je jednou z nich."

eska2látor

Došla ke mně neuvěřitelná pozvánka, v níž šéfredaktor Reflexu Pavel Šafr zaštiťuje „odpolední kávu“ se svým časopisem. V jedné pražské restauraci budou reflexoví pondělníci rozkládat „na téma Je vinen vždycky jenom muž? Úvodní pětiminutový nástin tématu ,Je třeba za znásilnění trestat jenom muže aneb reálný podíl žen a mužů na zavinění znásilnění’ přednese Jiří X. Doležal, poté následuje dvouhodinová diskuse hostí.“ Je to humor? Pánové patrně napsali takovou spoustu reportáží z léčeben a ordinací, z neziskových organizací, kde se malému procentu obětí dostane pomoci, že dnes je pro ně všechno dada. Když na ty svůdné, natřásavé vtipálky pomyslím, nevinně sahám po násadě z motyky.

Naked City: Jazz Snob Eat Shit! (1990)

Americký saxofonista John Zorn dal na přelomu osmdesátých a devadesátých let vzniknout převratné legendě - superskupině Naked City, složené z nejlepších downtownových hudebníků. Setkali se v ní na baskytaru hrající Fred Frith, kytarista Bill Frissel, klávesista Wayne Horvitz, bubeník Joey Cohen a japonský vokalista Yamantaka Eye, známý mimo jiné ze skupiny Boredoms. V těchto revolučních letech Zorn přilnul k tvůrčím postupům britských Napalm Death, kteří začali hrát několikasekundové skladby, do nichž koncentrovali mohutnou údernost grindcorových smrští. Zorn se totéž snažil udělat s jazzem - a jak se mu to povedlo, můžeme posoudit v následujících dvou písních: Jazz Snob Eat Shit a N.Y. Flat Top Box, kterou v originále známe od Elvise Presleyho. Antiakademičnost, provokativní hledání nových cest, surovost a dokonalé zvládnutí materiálu. Kéž by se podobný přístup konečně dostal mezi mladé české jazzmany!

M. Ward živě

Matt Ward, známý spíše jako M. Ward, je dalším z mnoha úspěšných umělců z amerického Portlandu (pocházejí odtud skupiny Decemberists nebo Thermals, režisér Gus Van Sant, animátor Matt Groening nebo spisovatel Chuck Palahniuk). Od roku 1999 se věnuje folkové hudbě a spolupracoval například s Conorem Oberstem a jeho projektem Bright Eyes, v roce 2006 vydal úspěšné album Post-War, kterým chtěl navázat na písničkáře z konce 40. a začátku 50. let, a téhož roku nazpíval duet s herečkou Zooey Deschanelovou: jejich spolupráce později vyústila ve vznik uskupení She & Him a album Volume One, které vyšlo v roce 2008. Letos 17. února vyšlo Wardovo nové album Hold Time. Na webu npr.org si můžete poslechnout záznam jeho živého vystoupení z 20. února a také rozhovor s ním.

Nejdivnější název knihy 2008

I letos vyhlásil časopis Bookseller soutěž o nejdivnější název knihy za rok 2008. Ta je vyhlašována pravidelně od roku 1978 a jejímu březnovému vyhlášení předchází únorové nominace. Letos se do výběru dostaly následující tituly:
Dorothy L Cheney a Robert M Seyfarth: Metafyzika paviánů (Baboon Metaphysics)
Brooks D Cash: Přátelský poradce se střevy (Curbside Consultation of the Colon)
Emmanuel Kowalski: Velké síto a jeho aplikace (The Large Sieve and its Applications)
Mark Hordyszynski: Štrikujeme a pleteme se stylem (Strip and Knit with Style)
Lietai Yang: Techniky monitorování koroze (Techniques for Corrosion Monitoring)
Philip M Parker: Světový názor na 60ti miligramové vaničky čerstvého sýra v letech 2009 až 2014 (The 2009-2014 World Outlook for 60-milligram Containers of Fromage Frais).
Fandíme sýrům! Zároveň vyhlašujeme soutěž o nejpodivnější název české publikace za rok 2008 a nasazujeme dva tituly:
Jiří Bílek: Hádanky naší minulosti. 3, Krutá smrt zbožné babičky?
Milan J. Golian: Hodnocení efektivnosti palby dělostřelectva aplikované v ASVŘ palebné podpory

Dobrá hudba zdarma! #3

V dalším dílu našeho cyklu o internetových labelech, na jejichž stránkách si můžeme zdarma a legálně stáhnout kvalitní hudbu, se dostáváme po Polsku a Portugalsku do Francie. Vydavatelství Insubordinations, fungující od roku 2006, se zaměřuje především na volnou improvizaci, free jazz a elektroakustické experimenty. Nalezneme zde široké spektrum umělců z různých zemí, lze doporučit například hned první minimalistickou nahrávku saxofonisty Heddy Boubakera, laptopové koláže projektu Crashbonsai nebo devítičlenný portugalský improvizační orgán Potlatch.
Ke spřízněnému, popověji laděnému labelu Audioactivity se dostaneme někdy příště.

Hans Magnus Enzensberger: Eseje

Přeložil Jiří Stromšík. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2008, 148 s.

„Vždyť cíl radikálního desperáta spočívá právě v tom, aby přivedl k prohře co možná nejvíc druhých.“ Jiří Stromšík vybral a přeložil čtyři eseje německého intelektuála (básníka a esejisty) Hanse Magnuse Enzensbergera z různých období jeho neklidného života. Nejstarší Aporie avantgardy osvobodivě fackuje znavené bardy avantgardy a experimentální poezie a jejich epigony („Libovolnost jejích ,akcí‘ neustále předstírá exaktnost. Tento dojem se snaží vyvolat pomocí terminologie posbírané z nejrůznějších disciplín. Vedle prázdnoty a absolutního pohybu nacházíme hesla jako: konstelace, materiální struktura, korelogram, koordinace, rastrová modulace, mikroartikulace, fázový posun, autodeterminace, transformace atakdále.“). Plebejský tón v Obraně normálnosti z roku 1982 (očekávatelný čapkovský obsah je zde zahuštěn výčtem strategií normálnosti – mlčení, únikaření, houževnatost) je vystřídán dvěma riskantními texty k naší současnosti. Nazývají se Vyhlídky na občanskou válku (1993) a Muži hrůzy (2006). Autor, silně inspirován H. Arendtovou, vysvětluje katastrofy dneška – lokální války, neonacismus, terorismus, masakry ve školách ad. – teorií radikálního desperáta, člověka, který má v nenávisti celý svět, ale především sebe. Touží se popřít, zničit a ostatní vzít s sebou. Tento pocit se podle Enzensbergera zmocňuje celých skupin, mas; maže kategorii nepřítele. Plošné básníkovo používání jeho propracované teorie mě rozčiluje, už dlouho jsem však s takovým požitkem a úsilím s někým nesouhlasil.

eska2látor

Jihlavská skupina Pio squad v jedné své písni s ironií reflektuje současný hiphopový svět, když rapuje „jsem věrný fanouš tvého ponižování“, a nutno říci, že nejde o nadsázku. Takhle to totiž na hiphopových koncertech v Česku občas opravdu vypadá, a to včetně koncertů této kapely. Ta zrovna nedávno hrála v pražském Abatonu spolu s petržalskými H16 a minuty mezi vystoupeními vyplňoval jistý pan Radů (moderátorská to legenda této české subkultury) ponižováním všech, kteří akci přišli podpořit. Návštěvníky oslovoval zásadně spojením „vy malý kurvy“ a za použití nejrůznějších vulgarismů, které jsou dle jeho „myšlení“ zřejmě mluvou pravých gangsterů, asi stokrát sdělil, že „se hrozně vožere a zfetuje“ a že „je starej jako vaše mámy“. Trapnější než jeho moderace byla už jen reakce naprosté většiny přítomných, kteří­ si nechali nadávat a způsobně, bez pískotu vyčkávali příchod kapel. To jsou teprve gangsteři k pohledání.

Codex Seraphinianus (1978)

Nerozluštitelné písmo v neznámém jazyce, snové krajiny, labyrinty a města, bizarní zvířata a květiny, naprosto odlišný systém vzniku, hodnocení a chápání světa. Encyklopedie Codex Seraphinianus, kterou vytvořil italský umělec Luigi Serafini mezi lety 1976-1978, popisuje neznámý svět vystavěný na základě toho našeho, ovšem fungující vlastními bizarními zákony s velmi surreálnou logikou. Při prohlížení obrázků ze světa kodexu nás napadají fikční světy vytvořené Jorgem Luisem Borgesem, Italem Calvinem nebo Raymondem Rousselem, jejichž dílům se zdá být kniha poctou.

Krizové vaření

Ekonomická krize začíná působit v nejrůznějších odvětvích a tak není divu, že se na webu YouTube objevila kuchařka Krizové vaření. Podobně jako v televizních pořadech o vaření v ní sledujete kuchaře, který připravuje nějaké jídlo. V tomto případě je kuchařce přes devadesát let a pamatuje ještě chudobu z dob Velké krize na konci 20. let minulého století. Její recepty pochází z té doby a nejsou nijak ekonomicky ani časově náročné. Tak třeba těstoviny s hráškem: nakrájíte cibuli a bramboru a osmahnete na oleji. Poté přidáte sterilovaný hrášek, který necháte chvíli smažit. Přilejete vodu a přivedete k varu. Nakonec přisypete těstoviny a uvaříte doměkka. A když na tom nejste tak špatně přidáte pár lžic kečupu nebo strouhaný sýr. Už ráno můžete začít s krizovou snídaní!

Otevřený dopis ministrovi kultury

V Praze dne 18. 2. 2009

Vážený pane ministře, vážení členové grantové komise,

literární časopisy stojí před zánikem. Ministerstvo kultury ČR v letošním roce dramaticky snížilo dotace pro oblast literatury z loňských pouhých 20 milionů na likvidačních 9. Snížení už tak skromné podpory znamená pro časopisy, po léta budující redakční a čtenářské zázemí, nevyhnutelný konec. Nelze totiž spoléhat na to, že zastavení jejich činnosti bude jen dočasné. Vzhledem k tomu, že rozpočet MK ČR se nesnížil, nepovažujeme toto rozhodnutí za úsporné opatření, ale spíše za nepochopitelný útok na literaturu a živé umění obecně. Pokud bude realizováno, bude to nepřehlédnutelný krok Vašeho úřadu, nesrovnatelný s žádnou akcí ministerstva kultury po roce 1989.
Literární periodika jsou páteří literárního života, tříbí myšlení o literatuře, poskytují důležité informace o nových směrech, autorech a o knižním trhu, podílejí se na utváření hodnotových kritérií. Zajišťují nezbytný komunikační prostor mezi autory a čtenáři, uchovávají literární tradice a kontinuitu české literatury. Jsou jednou z mála příležitostí pro tvůrčí výboje a další rozvoj literatury, která je ostatně základem veškeré evropské kultury. Je zřejmé, že může-li se Česká republika, zvláště v době svého předsednictví EU, nějak zviditelnit, je to právě prostřednictvím bohatého kulturního života.

Obracíme se proto na Vás, vážený pane ministře, abyste své rozhodnutí o krácení dotací pro českou literaturu přehodnotil a zvýšil podporu minimálně na úroveň loňského roku.
Zároveň se obracíme na grantovou komisi, aby za stávající situace zvážila svou účast na tomto likvidačním procesu.

S pozdravem


Miroslav Balaštík, šéfredaktor měsíčníku Host

Libuše Bělunková, šéfredaktorka kulturního časopisu A2

Lubor Kasal, šéfredaktor literárního časopisu Tvar

Terezie Pokorná, šéfredaktorka Revolver Revue

Petr Šrámek, redaktor revue Souvislosti

eska2látor

Takřka normalizační duch byl cítit z rozhovoru Jakuba Železného s dramaturgem Festivalu otrlého diváka (viz depeše v A2 č. 3/2008) Jiřím Flíglem, vysílaného 10. února v pořadu České televize Události, komentáře (začátek ve 29:48). Padly zde otázky, zda pořadatelům nepřipadá nemorální vydělávat peníze na extrémních filmech, zda bylo zajištěno, aby mladě vyhlížející návštěvníci předkládali při vstupu občanské průkazy, či jestli pořadatelé pamatovali na zákon postihující šíření násilných a pornografických děl (znění tohoto zákona bylo dokonce citováno na obrazovce v textovém boxu). Svrchovaně ignorantská a arogantní snaha předvést festival jako amorální podnik balancující na hraně zákona vyznívá úsměvně v kontextu různých „neumětelských“ filmů v programu přehlídky i ve spojitosti s oldschoolovým komediálním pornem Hluboké hrdlo, promítaným na loňském ročníku. Pro samotný festival je to spíše nechtěná skandalizující reklama, pro Českou televizi poněkud strašidelná vizitka.

Eoin Colfer, Andrew Donkin: Artemis Fowl – grafický román

Přeložila Veronika Volhejnová
BB art 2008, 111 s.

Artemis Fowl je dalším z dětských hrdinů, kteří spolu s úspěchem Harryho Pottera zaplavili na počátku tisíciletí dětskou anglo-americkou literaturu. Na rozdíl od Harryho je však Artemis II. (aby se odlišil od svého otce) postavou zápornou. Dvanáctiletý génius zločinu se totiž za každou cenu snaží rozšířit rodinný majetek. Svět, v němž se jeho příběhy odehrávají je plný nadpřirozených bytostí. V centru Země žijí trollové a skřítci, o něco blíže povrchu zase trpaslíci. V tomto příběhu se Artemisovi podaří rozluštit tajnou knihu skřítků, díky níž chce získat pořádný balík zlata. Bohužel je komiksová verze první knihy série často nesrozumitelná a samotné rozřešení nepravěpodobné. Prolínající se vnitřní řeč jednotlivých postav je pak rozlišena nepříliš zřetelným vybarvením rámečků, navíc je na komiks až příliš nadužívaná. Je znát, že Colfer může být dobrým spisovatelem, ale určitě není dobrým komiksovým scénáristou. Kresba nepravidelnou linkou připomíná spíše evropský, než americký komiks, americky však působí přílišná barevnost a počítačové efekty, které přidávájí komiksu na nesrozumitelnosti a nepůsobí hezky. Do grafické podoby má být převedena celá série, která má zatím šest pokračování, komiksová série však působí spíše dojmem, že jde o další zdroj financí pro autora a jeho vydavatele.

John Cage: 4'33" (1952)

Skladba 4'33'' pro libovolný nástroj je patrně nejznámějším dílem amerického avantgardního skladatele Johna Cage. V následující ukázce si můžeme skladbu, která údajně vznikla pod vlivem zen buddhismu, poslechnout v orchestrálním podání. Užijte si šustění otáčených partitur, vrzání stoliček a kašlání diváků.

Znárodněná literatura

Zatímco na západ od nás se stále častěji hovoří o znárodňování bank, na východě si zřejmě uvědomili ekonomický potenciál kulturních statků a rozhodli se znárodnit autorská práva mrtvých spisovatelů. V Indii, v oblasti, kde žije tamilská menšina má být znárodněno dílo dvaceti osmi předních myslitelů, což se příliš nelíbí jejich potomkům. I když i oni mají být odškodněni a to podle toho, kolik jejich předek napsal knih a především jaký měly společenský dopad. Bonusy se budou udělovat za literární kvality. Koho bychom mohli znárodnit u nás? Hrabala, Seiferta nebo Káňu?

Nová znělka Simpsonových

Po dvaceti letech se kultovní animovaný seriál Simpsonovi dočkal údajně trvalé úpravy znělky...je nutno ulovit sedačku! Oslavy 20. výročí začaly letos v lednu a mají vyvrcholit 14. ledna 2010.

Naši o Berlinale

Hned několik českých filmových publicistů nás v minulém týdnu zpravovalo o tom, co se děje na filmovém festivalu v Berlíně. Většinou šlo o formu jakýchsi deníčků („dnes jsem viděl…“) s rozdílnou kvalitou. Šimon Šafránek (Týden) neopomenul převyprávět o čem že ten který film je, popřípadě přidat nějaký vlastní poznatek („Společnými prvky vítězných filmů bylo, že šlo o hluboké studie lidí…“) Vojtěch Rynda (Lidové noviny) zase zmínil, jaká je na festivalu atmosféra a že tu jde hlavně o české filmy („Přelom Berlinale do druhé poloviny se v úterý nesl v českých barvách.„). Vrcholným představením pro mne však byla reportáž Dariny Křivánkové (Reflex) v pořadu České televize Film 2009. Nejlepší film, který v Berlíně viděla byl český – Kdopak by se vlka bál? A za zmínku jí ještě stál Milk od Gus Van Santa (v kinech od 12. února), Předčítač (od 2. dubna) a Ricky Francoise Ozona (prý se ho také dočkáme). To jela filmová publicistka do Berlína opravdu na filmy, na které může jít do kina doma? Nebo tam vůbec nebyla?

Kandinsky v Mnichově

Do 8. března byla prodloužena výstava KANDINSKY - ABSOLUT. ABSTRAKT v Městské galerii v německém Mnichově. Jde o dosud nejkomplexnější výstavu obrazů Vasilije Kandinského, v Mnichově navíc obohacenou o jeho grafické práce a podrobnejší zmapování Kandinského působení ve skupině Modrý jezdec (Der Blaue Reiter) založené právě v bavorské metropoli.

V Mezinárodní den žen se výstava přestěhuje do pařížského Centra Pompidou a poté do Guggenheimova muzea v New Yorku. Budete-li již pobývat v tomto městě zrady, nezapomeňte si odplivnout před budovou na Arcistrasse 12 - zde totiž byla podepsána neslavná Mnichovská dohoda. A také můžete zavzpomínat a kytičku kopretin na hrob položit Daně Vávrové alias Leontýnce.

eska2látor

Od 1. 2. začala platit smlouva, kterou uzavřela Národní knihovna s divadelní, literární a audiovizuální agenturou DILIA o elektronickém dodávání dokumentů. Kromě papírové kopie teď můžete dostat i elektronickou. Smlouva má řešit autorskoprávní problémy, hlavně však zajišťuje další zdroj příjmů, kterým si kolektivní správce autorských práv (zde DILIA) nahradí výpadek způsobený piráty. Do celkové ceny za xerokopii jedné strany je započítán autorský honorář 20 haléřů (bez ohledu na to, zda kopírujete svůj nebo cizí text), při elektronickém kopírování pak 15 Kč (nad 7 stran je to paušálně 100 Kč, vše bez DPH). V e-mailové knihovnické konferenci je smlouvě věnována diskuse, z níž vyplynulo několik ale. Tak třeba že většina takto kopírovaných článků je vědeckého charakteru, přičemž vědců je mezi 2700 autory zastupovanými Dilií pomálu. Problematické je i zacházení­ s články, na něž propadla autorská práva. Chcete-li takový text elektronicky okopírovat, musíte v knihovně prokázat, že jde skutečně o autorsky nechráněné dílo. Vše nasvědčuje tomu, že se knihovny této moderní služby nakonec vzdají a čtenáři doporučí, aby si text okopíroval a sám převedl do elektronické formy, případně ofotografoval. Uvidíme, jaké výpalné si kolektivní správci vymyslí příště.

Vídeň: střílení do rohu

V rozlehlé bíle vymalované místnosti stojí dělo. Kanonýr v montérkách si každých dvacet minut navlékne rukavice, sáhne do nekonečných řad nábojů, obřadně naláduje rouru rudým obsahem a střelí do protějšího rohu. Jedenáct kilo speciálního vosku s červeným pigmentem, s nímž jeden z nejznámějších současných sochařů Anish Kapoor pracuje už léta, se s ohlušující ranou přilepí na klky rostoucí z nebohých stěn a pomalu se (se ztrátami) sune dolů na hromadu. Tato pravidelná činnost navozuje směs brutálních představ a neomezované dětské radosti. Proměnlivé dílo se nazývá Shooting into the Corner (2008). V dalších výstavních místnostech vídeňského centra pro umění MAK (Österreichisches Museum für angewandte Kunst / Gegenwartskunst) jsou další tři mastné červené monumenty: Past, Present, Future (2006), polokoule vyrůstající z parket téměř do stropu a velmi pomalu, fatálně opracovávaná ocelovým plátem; Shadow Corner (2008/09), totéž v negativním provedení, a Push-Pull II (2008/09), plát bahnité cirkulárky zakouslý do podlahy a zastavený v čase i se svým udržovacím nástrojem. Britský, původem indický výtvarník Kapoor je znám mj. jako autor obrovských oblých skulptur a architektonických objektů (spolupracoval například se skupinou Future System), v jejichž lesklém povrchu se zrcadlí okolní město. Na voskové svatyně v MAKu se nesmí sahat a nesmějí se fotografovat, když ale zákaz porušíte, dostane se vám jen laskavého napomenutí. A nedotknout se těch vonících monster nelze. Výstava trvá do 19. dubna 2009. – Dovolím si při té příležitosti připomenout, že A2 přinesla s ředitelem MAKu Petrem Noeverem loni rozhovor.

Jiří Načeradský: Nedbat vývoje techniky je nesmyslné

"Nemyslím si, že umění končí bronzem a malbou," odpovídá malíř Jiří Načeradský (*1939) v rozhovoru Žena je budoucností muže v Lidových novinách (13.2.09) na otázku Jiřího Machalického, co soudí o nových médiích. A pokračuje: "Na jedné výstavě v zahraničí jsem viděl filmy mladé Švédky, která se inspirovala životem prostitutek v našem pohraničí. Vypracovala perfektní scénář, vystihla skvěle realitu, hned na první pohled jsem poznal, že je to od nás. Celé dílo bylo i výtvarně dokonalé. Když se člověk dívá na videa, tak vidí tisíce únavných kravin, ale tak to musí být, když něco začíná. Máme totiž přehnané představy o starém umění. Známe jen to, co prověřil čas, co zbylo. Nedbat vývoje techniky je nesmyslné. Kdyby mi bylo dvacet, zabýval bych se asi počítačem manipulovanou figurální fotografií. Ale nebudu teď po padesáti letech malování začínat s něčím jiným, když bych měl shrnout své úspěšné i neúspěšné pokusy. Zůstanu u malířství, nové možnosti musí zkoušet mladá generace." Načeradský do 19.2. vystavuje v Galerii Art Praha a jeho slova nejsou nijak objevitelská. Vlastně říká samozřejmost, která ale zdaleka vždycky v praxi samozřejmá není. Proto stojí za to ji opakovat.

Alvin Lucier: I am sitting in a room (1969)

Zvukový experiment nazývaný "I am sitting in a room" z roku 1969 je jedním z nejproslulejších děl amerického skladatele a zvukového umělce Alvina Luciera. Zvukový materiál se skládá pouze z hlasu, nastiňujícího koncept nahrávky. Autor sedí v místnosti se dvěma magnetofony a zaznamenává svůj projev na pásku jednoho z nich. Po dořčení krátkého projevu ho pustí z magnetofonu a zároveň zapíná nahrávání u druhého přístroje a takto pokračuje další čtvrthodinu. Jeho věty se postupně začínají deformovat a rozpadat vlivem prostoru místnosti a zhruba ve třech čtvrtinách nahrávky slyšíme jen dunivé vibrace zvukových vln: "What you will hear, then, are the natural resonant frequencies of the room articulated by speech. I regard this activity not so much as a demonstration of a physical fact, but more as a way to smooth out any irregularities my speech might have."
Rezonující poslech!

Nejpůjčovanější knihy ve Velké Británii

Již podruhé za sebou byl vyhlášen nejpůjčovanějším autorem v britských knihovnách americký spisovatel James Patterson s 1,5 milionem výpůjček. Autor několika desítek především detektivních románů se v českém překladu objevuje jen spoře. Hned jeho první román, Vrcholné číslo Thomase Berrymana, oceněný detektivní literární cenou Edgar jako nejlepší prvotina u nás vyšel s pětiletým zpožděním v roce 1981 (v překladu Ladislava Smutka). Román Jack & Jill pak až v roce 1998 a Stopy v písku (obě přeložil Ondřej Duha) téměř o deset let později, v roce 2007. K jeho úspěchu přispělo i to, že je autorem velmi plodným. Jen na letošní rok je v plánu vydání jeho devíti nových románu (jeden z nich v komiksovém zpracování). Pattersona stejně jako loni následuje autorka dětských knih Jacqueline Wilsonová (její knihy vydává ve velkém nakladatelství BB art) a na třetím místě se umístila Daisy Meadowsová (pseudonym pro čtveřici autorů) s knihami ze série Duhová kouzla určené nejmenším čtenářům (několik knih z této série vydalo v loňském roce nakladatelství Egmont). Nejde o žádné literární skvosty, nicméně je potěšitelné, že dva ze tří nejpůjčovanějších autorů píší knihy pro děti. A pak že děti nečtou!

eska2látor

Sousloví Public Private Partnership zní pěkně. Kamarádství veřejného se soukromým, kdo by si to nepřál? Jenže se za ním někdy schovávají podivné věci. Například prodej Masarykova nádraží v Praze, na který poukázalo v tiskové zprávě 27. 1. sdružení Oživení. Podařilo se mu získat smlouvu, v níž v roce 2006 České dráhy (ČD) přiznaly předkupní právo na koupi nádraží společnosti Masaryk Station Development, a. s., na neomezenou dobu a za maximální kupní cenu 900 milionů Kč; prý aby zajistily příliv soukromých investic. Dráhy už nemohou lokalitu nikdy prodat nikomu jinému, i kdyby jiný zájemce nabídl víc. Naopak developeři mohou převádět své předkupní právo, na koho chtějí. Na otázku, jak si své partnery vybíraly, nechtějí ČD odpovědět. Celé partnerství je zvláštní i tím, že porcuje ještě neuloveného medvěda. Pražské zastupitelstvo dosud nerozhodlo o tom, jak má být území využito. Smlouva přitom hovoří o výstavbě administrativních a obytných budov. Co když ale zastupitelstvo dostane rozum a bude místo části nepoužívaných kolejí chtít v centru města třeba park?

1234567890

Zasadit vlastní krátkou existenci do širších souvislostí universa se člověk snaží už od nepaměti a používá k tomu různé druhy kalendářů. Ten nejpoužívanější, křesťanský se datuje zrozením Krista, nicméně svůj vlastní kalendář si vytvořili i francouzští revolucionáři a rokem nula bylo vyhlášení francouzské republiky v roce 1792 (už v roce 1805 ho Napoleon zrušil). A svůj kalendář mají i ajťáci, tedy ti, kteří se nám starají o chod počítačů. Pravověrní ajťáci vyznávající náboženství Unix (operační systém, alternativa k Windows) se řídí takzvaným unixovým časem. Ten se počítá od 1. ledna 1970 a je vyjádřen počtem sekund, které od té doby uplynuly. K miliardté sekundě se systém dopočítal dva dny před 11. zařím 2001. A na pátek 13. února se chystá další jubileum – přesně ve 23:31:30 koordinovaného světového času, tedy o hodinu později u nás odbije vteřina, která bude v pořadí 1234567890tá. Přijde konec světa, internetu, unixu nebo si jen partička nerdů přiťukne jablečným moštem?

Dobrá hudba zdarma! #2

Dalším vydavatelstvím, publikujících svou hudbu zdarma na internetu, je portugalská Crónica. V roce 2003 byla založena výtvarníkem a hudebníkem Pedrem Tudelou, který je známý z elektronického dua @c. Profil labelu je pozoruhodný - minimalistická elektronika, glitchové i jiné experimenty, ambient nebo terénní nahrávky. Hudbu volně ke stažení začala Crónica nabízet až v minulém roce, přičemž hlavní zájem vydavatelství tvoří stále vydávání "fyzických" alb.
První volně stáhnutelná nahrávka, označená ležatou osmičkou, byla vydána k pátým narozeninám labelu a představuje reprezentativní výběr z děl dosud vydaných umělců. Nalezneme zde japonku o.blaat, australského experimentátora Lawrence Englishe, anglického turntablistu Janka Schaefera a další. Následující zdarma dostupná alba svou kvalitou rozhodně nezaostávají: Experiment od Mosaique, jemná elektronika izraelce Rana Slavina nebo čerstvé album příznačně nazvané Digital sounds drawings od dánského hudebníka Mortena Riise.
Všech pět doposud vydaných alb najdete zde, pozornosti doporučuji i Cronicaster, kde lze nalézt různá rádiová vysílání, živé nahrávky nebo remixy.

Let číslo 1549

Fotografie pořízené při vyprošťování trosek letadla, které muselo 15. ledna 2009 nouzově přistát na řece Hudson v New Yorku.

eska2látor

Ze tří titulů oceněných poznaňskou cenou Książki Jesieni 2008 se tři dotýkají fenoménu antisemitismu v Polsku. Podle etnografky Joanny Tokarské-Bakir, oceněné za knihu Legendy o krvi. Antropologie pověry (Legendy o krwi. Antropologia przesądu), dodnes v mnoha polských vesnicích a městečkách žijí lidé, kteří se podíleli na likvidaci Židů za druhé světové války a těsně po ní. Často jsou považováni za hrdiny. V poslední době se z jejich nejbližšího okolí začínají ozývat hlasy, většinou anonymní, že je potřeba s minulostí zúčtovat. V Polsku už nejsou téměř žádní Židé, je tu ale živá potřeba vyrovnat se s vlastní historií. Důkazem je i to, že se antisemitismus stal hlavním tématem předávací slavnosti, ačkoli pořadatelé to evidentně neměli v plánu. Stefan Chwin (cena za román Dzennik dla dorosłych, Deník pro dospělé) se věnuje právě těmto dvěma tématům. Na rozdíl od Tokajské-Bakir, která mluvila o nutnosti odkrývat „automatické stroje mýtu“ a tak antisemitismus demaskovat, považuje Chwin otevřený boj proti antisemitismu za předem prohraný: proti iracionálnímu je třeba bojovat iracionální cestou – prostřednictvím umění. Mezi oběma autory se strhla ostrá polemika. Kdo ví, co by se stalo, kdyby dorazil třetí oceněný Karel Dedecius (za knihu Evropan z Lodže (Europejczyk z Łodzi).

Kdepak ty fajn holky jsou

Slovem spad neoznačujeme pouze přesah tištěného dokumentu či prvek pražské burzy (Systém pro Podporu trhu Akcií a Dluhopisů).
Mnohem zajímavější je S.P.A.D. (Simulátor Post-Apokalyptického Deliria) – nekomerční projekt Martina Lohnera a Jakuba Špirka, snažící se o „vytvoření akční RPG v realistickém prostředí konce osmdesátých let 20. století.“
Že to zní odpudivě? Vyzkoušejte a jistě i vy uroníte slzu při listování profesionálně vyvedenou videotékou ve stylu obývací stěny z Rumunska. Až se nasytíte hitů Pavla Horňáka, Jana Cezara, Ally Pugachevy nebo znělek Čáryfuka či Goro bílého psa, přejděte stiskem tlačítka „ke krytu“ do další z celkem šesti místností.
Pařany, jimž se při vzpomínce na Atari XE či Amigu ještě dnes rozbuší jejich 8bitová srdce, bych chtěl upozornit na místnost č. IV.
Za zmínku stojí i galerie osmdesátkových symbolů či příběh Pavla Kudrny.

Ještě tak mít u sebe pedro, pytlík vitacitu nebo aspoň klokanky.

Muž se dvěma hlavami v nové Revue Labyrint

Zatímco ve dvojčísle Revue Labyrint 21 - 22 s tématem Autoportrét si divadlo ještě svoje místo našlo, alespoň díky eseji Jána Šimka věnovanému současnému divadlu, z nového dvojčísla 23 - 24 s tématem Archeologie vypadlo docela. Když se Revue Labyrint profiluje jako Časopis pro kulturu, divadlo respektive drama jsem logicky hledala vedle literatury, výtvarného umění a filmu. I přesto se v nejnovějším vydání revue nachází, mezi pojednáním o filmu vs. videohrách a komiksem Haruki Murakamiho a Mika Freiheita, text s nesporně dramatickým jádrem: reportáž Eleny Lappinové Muž se dvěma hlavami. Lappinová líčí své pátrání po stopách Binjamina Wilkomirskiho a jeho Fragmentů - vzpomínek na dětství prožité v koncentrácích Majdanek a Osvětim. Snaží se zjistit, jestli byl Wilkomirski skutečně dítětem, které jako zázrakem přežilo holocaust (jak o tom píše ve svých vzpomínkových Fragmentech), nebo jestli je jen zdatným fabulátorem a mužem, který si z nějakého velmi osobního důvodu vymyslel svou vlastní identitu a potlačil tu pravou. Při té příležitosti se mi vybavil jiný kus, jehož středobodem je vydaná kniha s tématem z druhoválečného období: Kyanid o páté Pavla Kohouta inspirovaný novelou Tecie Werbowské Zeď mezi námi. Taky řeší vztah fikce a reality i obtížnost pátrání po pravdě, kterou může často odhalit třeba jen náhoda.

Demiurg Jan Novák: Kde jsme my, tam je střed světa

Legendární postavu brněnské bohémy, demiurga Jana Nováka, můžeme znát jako klíčového hrdinu vzpomínkového cyklu Pavla Řezníčka (Hvězdy kvelbu, Popel žhne, Blázny šatí stvol). Důvod, proč se stal Novák inspirací mnoha umělců, si můžeme domyslet z následujícího záznamu demiurgovy promluvy. "Žen jsem měl stovky tisíc a pořád jsem panic, poněvadž moje panenství se denně obrozuje, tak jako já celý." "Ať žije Jan Novák, největší umělec všech dob! Jan Novák na ministerské křeslo!"

Cadence Weapon: Separation Anxiety

Kanadský raper, který si říká Cadence Weapon, vydal v loňském roce úspěšné album Afterparty Babies. Na jeho hudbě je znát ovlivnění taneční hudbou a jeho styl se hip hopu často příliš nepodobá (řadí se do škatulky alternativní hip hop). Teď Cadence Weapon vydává mixtape Separation Anxiety s remixy svých skladeb od hudebníků jako je Sally Shapiro, RJD2, Kid Sister, Busdriver nebo Roots Manuva a po vzoru Radiohead ho umístil ke stáhnutí na web za libovolnou cenu.

Leontýnka forever

Ve čtvrtek 5. února 2009 zemřela Leontýnka, resp. její představitelka herečka a režisérka Dana Vávrová (41). Pro mnohé třicátníky rázem skončilo dětství. Duňky žalky a co včil? Musí se pracovat...

Brácha šel pro med do Jednoty

"Myslíš na chrabré krasnoarmějce," recituje soudružka Pelikánová v pořadu Československé televize Křeslo pro hosta v roce 1985. "To byl máj, bláznivě voněl ven, a noc nás líbala s ránem," zpívá Bára Basiková jako malá obrýlená holčička o deset let dříve v pořadu Zpívá celá rodina. "Neuvěřitelné. S takovou tloušťkou a tak šikovný," rozplývají se diváci nad virtuozitou Marka Ebena ve hře na klavír v seriálu Kamarádi. "A kde je vlastně brácha? Šel pro med do Jednoty," propaguje huňatý méďa v osmdesátých letech v reklamě na med. A dál? "Mléko, mléko, mléko, no přece mléko!" A následuje krátká televizní přestávka ucamraná pro ucho a pichlavá pro oko - tak krásně rozkvetlé kaktusy! Jako "akci vnitřních nepřátel socialismu a deklasovaných živlů," popisuje hlasatel Televizních novin demonstrace na Václavském náměstí 28. října 1988... Doslova perly se nacházejí v historickém videoarchivu dnes České, tehdy Československé televize. Občas neškodí zavzpomínat.

Žabohlenění

Žabí hlen (Guerilla Records, 2008)

Lounské vydavatelství Guerilla vydalo další cennou archivní nahrávku, která přepisuje historii české experimentální hudby a doplňuje část mozaiky, o jejíž existenci většina posluchačů dosud neměla tušení. Tedy v tomto případě vlastně ano – prostřednictvím mnoha legend, které vznikly i díky tomu, že Žabí hlen figuroval jako jeden z příkladů zvráceného umění v neblaze proslulém textu Nová vlna se starým obsahem. Na vůbec prvním albu s produkcí tohoto souboru se nachází výběr z veřejných i soukromých improvizací, zachycujících jeho čtyřletou existenci. Z odstupu třiceti let od vzniku této hudby se zdá, že vůbec nezestárla. Mnohem spíše než s industriální scénou, s níž je skupina spojována na stránkách vydavatelství, lze mluvit o specifickém pandánu ke scéně volné improvizace. V Žabím hlenu se střetlo mnoho lidí s odlišnými hudebními východisky včetně nehudebníků, a jejich muzika je proto radostná a spontánní, s rituálním kouzlem přístupu „tady a teď“. Neotřelé kompozice odkazují na tradici českého undergroundu (naivistická hrubost), najdeme zde ale i etnicky transovní rytmy, klidnější harmonické plochy i jazzové a freejazzové motivy. Ty jsou nejpatrnější v živelném záznamu z Líšně, kde těleso hrálo před freejazzovým kontrabasistou Barre Phillipsem. Vše doplňuje vyčerpávající a informacemi nabitý booklet s dokumentárními fotografiemi. Jak se zpívá v jedné z písní: pět – čtyři – tři – dva – jedna – hovno.

Filmy ve 30ti vteřinách

Filmový režisér připravuje svůj film i několik let. Vymyslí, píše, natáčí, ale hlavně neustále odráží "bezva nápady" svých kolegů a producentů. A pak si přijdou tito maníci a to, co v reálu vzniká za tak strašných podmínek a za tak dlouhou dobu narvou do 30ti vteřin. A je tam všechno. Filmy jsou mnohdy lepší, než jejich "skutečné předlohy".

Morfium

Snímek Náklad 200 ruského režiséra Alexeje Balabanova byl pro mne jedním z největších filmových zážitků loňského karlovarského festivalu. Na filmovém festivalu v Rotterdamu představil Balabanov svůj nový film Morfium. Zatímco Náklad 200 se odehrával v Rusku v ponurých 80. letech, jeho nový snímek se posunul až do roku 1917, kdy se Velká říjnová socialistická revoluce začala přesunovat z měst na venkov. Film byl natočen podle vzpomínkové knihy Michaila Bulgakova Zápisky mladého lékaře. Hlavním hrdinou je doktor, který se pomalu stává závislým na morfiu. Scénář napsal režisér Sergej Bodorov jr., který však už snímek nestihl natočit, když tragicky zahynul při natáčení jiného filmu, zasypán spolu s asi padesáti svými kolegy lavinou v Severní Oseti. Podle serveru Twitch obsahuje snímek nejlepší scénu amputace vůbec.

eska2látor

Většina souhlasných internetových komentářů k Entropě Davida Černého se shoduje na tom, že jde o „výzvu k debatě o předsudcích, které stále svírají starý kontinent“. Tyto „diskuse“ ukazují, že se Černý opravdu trefil do našich stereotypních představ o jednotlivých státech: „je to sranda, ale hlavně pravda“, „pravda, která by nikdy nedolehla do brusele, je teď každodenně každému na očích“. A „ty země, které se cítí uraženy, ať se nad sebou zamyslí“. A tak dál. Každopádně jsme spokojeni. „Alespoň jsme vnesli trochu české srandy do zaprděného bruselského ouřadu, plného koženejch ksichtů.“

The Fugs: CIA Man (1965)

Píseň, podkreslující závěrečné titulky nového filmu bratří Coenů, skvěle souzní s náladou filmu. Složil ji Tuli Kupferberg, nahráli ji The Fugs a pochází z poloviny šedesátých let. Poprvé se objevila na jejich prvním albu, nazvaném The Fugs First Album. Pokud si chcete udělat sentimentální výlet do doby, kdy se ještě dal hrát smysluplný psychedelický folk pojednávající o drogách, výkalech a skupinovém sexu, stahujte ZDE.

Gramce bez vinylů

Japonský avantgardní muzikant Yoshihide Otomo, kterému jsme se na stránkách A2 již několikrát věnovali, je jedním z nejméně vyzpytatelných současných hudebníků. Můžeme od něho čekat hluk, minimalistickou improvizaci, freejazz nebo kytarové meditace. Otomo je ale zároveň jedním z předních průkopníků manipulace s vinyly a gramofony. Jak daleko může takové experimentování zajít vidíme na následujícím záznamu. Otomo zde totiž nechává hrát samotná média: prázdné zesílené gramofony různých typů upravil mírnými preparacemi a nechává zaznívat pouze dotyk jehly s pohybujícím se talířem. Připravte se na překvapivě znějící stroje i šumící gramofonový orchestr. Příjemně drásavý poslech!

Andrew Lass: GWB

Setřel ses nevrle
z pochvy hnusu
ani zředěného oka
si ve své svinské maloduchosti
nedosáh.
Bylo nám zastřít i mohutné
žaloby hněv?
Až zůstane celý svět pod vodou
až přestanou volavky volat
a potápky tlachat
a Ty zůstaneš sám
jak kohout bez slepice kokrhat
nikam a dál
a místo smažených vajec
k snídani
budeš koulet očima
a z dálky poslouchat
osamocené chrastění svých pozlacených varlat
v hlubinách temnoty
kovbojských bot.
Jak dlouho se máme za Tebe stydět GWB?
Až do oprdění, rychtíři!

Andrew Lass se narodil v New Yorku (1947), vyrostl v Praze a žije v Jižních Hudličkách (stát Massachusetts, USA), kde působí jako profesor sociálně kulturní antropologie na Mount Holyoke College. Na podzim roku 1968 se stává členem pražské surrealistické skupiny. V roce 1973 byl z Československa vyhoštěn, ale od roku 1990 se opět účastní skupinové aktivity, kolektivních výstav a přispívá do časopisu ANALAOGON. Kromě fotografování píše eseje a čmárá perokresby. Je autorem několika básnických sbírek. Drží se principů náhody a volné asociace a jeho nature morte nejsou nikterak aranžovaná či digitálně zpracovaná.