Zatímco ve dvojčísle Revue Labyrint 21 - 22 s tématem Autoportrét si divadlo ještě svoje místo našlo, alespoň díky eseji Jána Šimka věnovanému současnému divadlu, z nového dvojčísla 23 - 24 s tématem Archeologie vypadlo docela. Když se Revue Labyrint profiluje jako Časopis pro kulturu, divadlo respektive drama jsem logicky hledala vedle literatury, výtvarného umění a filmu. I přesto se v nejnovějším vydání revue nachází, mezi pojednáním o filmu vs. videohrách a komiksem Haruki Murakamiho a Mika Freiheita, text s nesporně dramatickým jádrem: reportáž Eleny Lappinové Muž se dvěma hlavami. Lappinová líčí své pátrání po stopách Binjamina Wilkomirskiho a jeho Fragmentů - vzpomínek na dětství prožité v koncentrácích Majdanek a Osvětim. Snaží se zjistit, jestli byl Wilkomirski skutečně dítětem, které jako zázrakem přežilo holocaust (jak o tom píše ve svých vzpomínkových Fragmentech), nebo jestli je jen zdatným fabulátorem a mužem, který si z nějakého velmi osobního důvodu vymyslel svou vlastní identitu a potlačil tu pravou. Při té příležitosti se mi vybavil jiný kus, jehož středobodem je vydaná kniha s tématem z druhoválečného období: Kyanid o páté Pavla Kohouta inspirovaný novelou Tecie Werbowské Zeď mezi námi. Taky řeší vztah fikce a reality i obtížnost pátrání po pravdě, kterou může často odhalit třeba jen náhoda.
Příspěvky
Labyrint revue je venovana literature (predevsim svetove) a aktualnimu vytvarnemu umeni. Takze Vase bedovani, ze jste nenasla nic o divadle, je asi jako, kdybyste jela do Svycarska a vadilo Vam, ze nema more... Logicky. :)
OdpovědětVymazat