Bono básní o Elvisovi

Báseň Bono Voxe ze skupiny U2 z roku 1995 věnovaná jiné rockové hvězdě, Elvisovi Presleyemu. Za básní následuje interpretace Johna Sutherlanda, profesora moderní literatury z londýnské University College.

-- --- .-. ... . --- ...- -.- .-

-.- -.. -.-- ... .. ..- - .- -... --- .-. --- ...- -.-- -.-. .... --- .... -. ..-

Demiurg Jan Novák: Kde jsme my, tam je střed světa

Legendární postavu brněnské bohémy, demiurga Jana Nováka, můžeme znát jako klíčového hrdinu vzpomínkového cyklu Pavla Řezníčka (Hvězdy kvelbu, Popel žhne, Blázny šatí stvol). Důvod, proč se stal Novák inspirací mnoha umělců, si můžeme domyslet z následujícího záznamu demiurgovy promluvy. "Žen jsem měl stovky tisíc a pořád jsem panic, poněvadž moje panenství se denně obrozuje, tak jako já celý." "Ať žije Jan Novák, největší umělec všech dob! Jan Novák na ministerské křeslo!"

Andrew Lass: GWB

Setřel ses nevrle
z pochvy hnusu
ani zředěného oka
si ve své svinské maloduchosti
nedosáh.
Bylo nám zastřít i mohutné
žaloby hněv?
Až zůstane celý svět pod vodou
až přestanou volavky volat
a potápky tlachat
a Ty zůstaneš sám
jak kohout bez slepice kokrhat
nikam a dál
a místo smažených vajec
k snídani
budeš koulet očima
a z dálky poslouchat
osamocené chrastění svých pozlacených varlat
v hlubinách temnoty
kovbojských bot.
Jak dlouho se máme za Tebe stydět GWB?
Až do oprdění, rychtíři!

Andrew Lass se narodil v New Yorku (1947), vyrostl v Praze a žije v Jižních Hudličkách (stát Massachusetts, USA), kde působí jako profesor sociálně kulturní antropologie na Mount Holyoke College. Na podzim roku 1968 se stává členem pražské surrealistické skupiny. V roce 1973 byl z Československa vyhoštěn, ale od roku 1990 se opět účastní skupinové aktivity, kolektivních výstav a přispívá do časopisu ANALAOGON. Kromě fotografování píše eseje a čmárá perokresby. Je autorem několika básnických sbírek. Drží se principů náhody a volné asociace a jeho nature morte nejsou nikterak aranžovaná či digitálně zpracovaná.

Eugenio Montale: U moře

Elissa Wellikson: Looking Out to Sea

Vánek sílí, blesky protrhávají tmu

a stín, který vrháš na chatrnou

ohradu z kůlů, se ježí. Je pozdě,



příliš pozdě, chceš-li být sama sebou.

Z palmy žuchne myš, blesk na doutnáku,

na dlouhých řasách tvého pohledu.


Přeložil Vladimír Mikeš

Estonský les, útočiště včera i dnes

Odkaz, který změní váš život. V reálném čase ubíhající dokumentace jednoho melancholického koutu estonské přírody je mile návykovou záležitostí. Nehybná kamera, - jejíž bdělé oko umožňuje nám, velkoměstkým eskapistům dneška, nahlédnout do každodenních rituálů tamní zvěře - je umístěna na malé mýtině uprostřed lesa v kraji Tartu, která slouží jako krmelec pro divokou zvěř a ptactvo. Nenechte se odradit občasným „spánkem lesa“, brzy se přistihnete, že čekáte na pestrý karneval druhů: ranní slet a hemžení ptáků všech velikostí, polední pochůzku zvědavé lišky nebo příchod mlčenlivého krmiče s hráblem na sníh. Následné podvečerní/noční žravé orgie stáda kňourů se nepochybně stanou pevnými body vašeho uspěchaného či naopak fádně ubíhajícího dne. Funkční je ale i zdánlivě nicotné bezčasí: záběr tiché zasněžené plochy, kterou občas protne výhružné krákání havranů, připomíná minimalistické postkatastrofické video s neomezenou stopáží, ambientní symfonii tvořenou výhradně autentickými zvuky krajiny a jejích pozoruhodných obyvatel. Zapomeňte na nudné voyerství z pavilonů pražské ZOO, vyhoďte televizi i s nabídkou sociálních reality show: zimní estonská observace, probíhající nedaleko kulturního a intelektuálního epicentra země, představuje vizuálně i akusticky nejdynamičtější spořič obrazovky, jaký znám. Nikdo ho nevypínejte – kolem páté odpoledne tamního času (v nejsevernější z pobaltských zemí mají o hodinu více než u nás) se automaticky zapíná vnější zdroj světla, aby přírodním entuziastům umožnil pohled, který se jim jinak nemá šanci naskytnout. A navíc: nikdy nevíte, kdy přijde do této zenové zahrady olíznout kameru (v kraji Tartu velmi populární) tandem místních mývalů.
Aktualizace: jiný odkaz na prasátka

Bohumila Grögerová: Rukopis

Nakladatelství Pavel Mervart 2008, 70 s.

Tuto knihu jsem vyhlížel déle než rok. Znal jsem z ní dopředu elegický kus z časopiseckého vydání. Psalo se tam v prostých verších o ztrátě zraku, orientace a prostoru; o stáří. Vše obrůstala houstnoucí mlha ve tvaru svévolně proměnlivé hlavy. Básnická skladba nyní vyšla celá – s počátečními třemi verši „Březen 2006/ Kontrola na očním oddělení Vojenské nemocnice/ Dg: prakticky slepota oboustranně.“ Text má pevnou strukturu (s mírně obměňovaným refrénem „pane prosím/ zastav ten proces“) a živý, ba hmatatelný jazyk. Není to žalozpěv, je to mohutná existenciální skladba. Mluví tiše o všem základním, co zůstane z tvůrčího života. Z mnoha témat textu – knih, lásky, rodiny, samoty – vybírám pro krátký exkurs vztah ke slovům. Od celoživotního průzkumu slov, vycházejícího z jejich tvaru či zvuku, od drcení a rozbíjení kořenů, rozvíjení variací, hledání zašantročených významů se autorka obrací k hmatu, k chuti a vůni slov ze svého intimního okolí. Josef Hiršal: ouplně vycérovanej, chabrus na plíce, culifinda; stařenka: neznahaňbo, babička: nezbednico, darebnico jedna, tatínek: jsi prďola žuchla z vančic. Shrnuto – „mívala jsem jako dítě moc řečí/ až všechna ta stará milovaná slova/ sbalím do stařenčina vlňáku/ bude to mé velké bohatství mé slovní kukaňství“. Očištěná řeč i ticho Rukopisu jsou plné pochopení a překonávané bolesti. Číst znova, každých pár let.

Čokovoko: Už tomu je dávno, cos na mě svůj dresink hodil

Nový hit dívčího rapového dua Čokovoko se jmenuje Dresink. Opět se zabývá tíživým tématem nenaplněných (nebo spíše vyšumělých) vztahů v životě ženy, kterou „sužuje / že tak málo mužů je“ a proto musí zůstat se svým protějškem, který jí dříve „psával lyriku / teď má zbytnělou prostatu v pytliku“.
Posluchat a legálně stahovat můžete ZDE