čtvrtek 15. března 2012
pátek 10. února 2012
Náckové v Berlíně
středa 2. února 2011
Černá Mamba - trailer
pátek 18. června 2010
Vuvuzela
pátek 16. dubna 2010
I need that record!
pátek 9. dubna 2010
Padající medvědi
pátek 18. prosince 2009
Koleda ala Ministry
sobota 28. listopadu 2009
Bude se rušit železnice ve Středočeském kraji?

Ekonomickou krizí je zdůvodňováno leccos: například škrty ve veřejné dopravě. S novým jízdním řádem, který právě přichází do prodeje, zmizí v Jihočeském a Královéhradeckém kraji okolo devíti procent spojů, které tyto kraje u Českých drah v rámci úspor neobjednaly. Změna nepopulární, nepříliš prozíravá a narychlo spíchnutá, alespoň však komunikovaná prostřednictvím návrhů jízdních řádů na krajských stránkách. Zato Středočeský kraj se celou dobu tvářil, že dopravu omezovat nebude, vyvěsit předběžnou verzi jízdního řádu se neobtěžoval, a zatím se proslýchá, že chystá podstatnou redukci, nehledě na to, že jízdní řád už je v tisku. Oficiálně kraj mlčí, avšak něco přece jen prosáklo prostřednictvím železničních diskusních fór (viz k-report.net).
úterý 21. července 2009
neděle 29. března 2009
Jak si nechat napsat knihu počítačem?
středa 4. března 2009
eska2látor
Nostický palác v Praze, sídlo ministerstva kultury (MK), navštěvuji sporadicky, ale léta. Vždy se tam na vrátnici („na bráně“, říkají úředníci) strhlo drama s visačkou. Za ministra Jehličky se socialistický relikt začal rozpouštět. Při poslední návštěvě jsem byla v nové recepci i v kanceláři přímo obletována. Rychle, mile, účinně. A pak se svobodně usadila v nově zastřešené dvoraně paláce, v kavárně Nostic, součásti velkorysého informačního střediska MK. Sice kavárna (zároveň kantýna) byla prázdná a prý je pořád, obsluha nebyla, jelikož fasovala obědy, nakonec vybojované kafe bylo příšerné a ani jeden z informačních počítačů nefungoval, ale to mě nesmušilo. Horší bylo pomyšlení, že ta nádhera stála 11 milionů Kč, což je přesně suma, o niž jsou letos zkráceny dotace všem literárním periodikům. Takže, kolegové, v jednu hodinu po zániku v Nostici. Lihovin mají pět druhů: tuzenák (sic!), becherovku, fernet, vodku a baileys.
pátek 27. února 2009
eska2látor

V taxíku v Karlových Varech platím za 6,3 kilometru ujetého závratnou průměrnou rychlostí 39 km/hod. 247 korun. Co se dá dělat, kousek za město, kam potřebuji dorazit, MHD nejede. A pak rychle ke Vřídlu, na kávu se třináctým pramenem a teplými oplatkami. Jenže po 17. hodině už se Vřídelní kolonáda topí ve tmě a s ní celé karlovarské centrum. Zavřeno. Prostě mrtvá lázeňská sezona. Do tmy svítí ruskojazyčné nápisy, po ulicích potkávám rusky mluvící páry. Dekadentní kavárny zejí prázdnotou. Na horizontu se tyčí jeřáb, hotely zřejmě rostou krize nekrize – optimismus místním investorům a hoteliérům trochu závidím. Cestou na nádraží mi mrzne nos, civím do značkových výloh a uvažuji, jestli si v jednom z mnoha obchodů nabízejících russkije knigi nepořídit kapesní česko-ruský slovník. Kdybych se chtěla zeptat na cestu, bude se mi hodit.
středa 25. února 2009
eska2látor

Došla ke mně neuvěřitelná pozvánka, v níž šéfredaktor Reflexu Pavel Šafr zaštiťuje „odpolední kávu“ se svým časopisem. V jedné pražské restauraci budou reflexoví pondělníci rozkládat „na téma Je vinen vždycky jenom muž? Úvodní pětiminutový nástin tématu ,Je třeba za znásilnění trestat jenom muže aneb reálný podíl žen a mužů na zavinění znásilnění’ přednese Jiří X. Doležal, poté následuje dvouhodinová diskuse hostí.“ Je to humor? Pánové patrně napsali takovou spoustu reportáží z léčeben a ordinací, z neziskových organizací, kde se malému procentu obětí dostane pomoci, že dnes je pro ně všechno dada. Když na ty svůdné, natřásavé vtipálky pomyslím, nevinně sahám po násadě z motyky.
pátek 20. února 2009
eska2látor

Takřka normalizační duch byl cítit z rozhovoru Jakuba Železného s dramaturgem Festivalu otrlého diváka (viz depeše v A2 č. 3/2008) Jiřím Flíglem, vysílaného 10. února v pořadu České televize Události, komentáře (začátek ve 29:48). Padly zde otázky, zda pořadatelům nepřipadá nemorální vydělávat peníze na extrémních filmech, zda bylo zajištěno, aby mladě vyhlížející návštěvníci předkládali při vstupu občanské průkazy, či jestli pořadatelé pamatovali na zákon postihující šíření násilných a pornografických děl (znění tohoto zákona bylo dokonce citováno na obrazovce v textovém boxu). Svrchovaně ignorantská a arogantní snaha předvést festival jako amorální podnik balancující na hraně zákona vyznívá úsměvně v kontextu různých „neumětelských“ filmů v programu přehlídky i ve spojitosti s oldschoolovým komediálním pornem Hluboké hrdlo, promítaným na loňském ročníku. Pro samotný festival je to spíše nechtěná skandalizující reklama, pro Českou televizi poněkud strašidelná vizitka.
úterý 17. února 2009
Naši o Berlinale

Hned několik českých filmových publicistů nás v minulém týdnu zpravovalo o tom, co se děje na filmovém festivalu v Berlíně. Většinou šlo o formu jakýchsi deníčků („dnes jsem viděl…“) s rozdílnou kvalitou. Šimon Šafránek (Týden) neopomenul převyprávět o čem že ten který film je, popřípadě přidat nějaký vlastní poznatek („Společnými prvky vítězných filmů bylo, že šlo o hluboké studie lidí…“) Vojtěch Rynda (Lidové noviny) zase zmínil, jaká je na festivalu atmosféra a že tu jde hlavně o české filmy („Přelom Berlinale do druhé poloviny se v úterý nesl v českých barvách.„). Vrcholným představením pro mne však byla reportáž Dariny Křivánkové (Reflex) v pořadu České televize Film 2009. Nejlepší film, který v Berlíně viděla byl český – Kdopak by se vlka bál? A za zmínku jí ještě stál Milk od Gus Van Santa (v kinech od 12. února), Předčítač (od 2. dubna) a Ricky Francoise Ozona (prý se ho také dočkáme). To jela filmová publicistka do Berlína opravdu na filmy, na které může jít do kina doma? Nebo tam vůbec nebyla?
pondělí 16. února 2009
eska2látor

Od 1. 2. začala platit smlouva, kterou uzavřela Národní knihovna s divadelní, literární a audiovizuální agenturou DILIA o elektronickém dodávání dokumentů. Kromě papírové kopie teď můžete dostat i elektronickou. Smlouva má řešit autorskoprávní problémy, hlavně však zajišťuje další zdroj příjmů, kterým si kolektivní správce autorských práv (zde DILIA) nahradí výpadek způsobený piráty. Do celkové ceny za xerokopii jedné strany je započítán autorský honorář 20 haléřů (bez ohledu na to, zda kopírujete svůj nebo cizí text), při elektronickém kopírování pak 15 Kč (nad 7 stran je to paušálně 100 Kč, vše bez DPH). V e-mailové knihovnické konferenci je smlouvě věnována diskuse, z níž vyplynulo několik ale. Tak třeba že většina takto kopírovaných článků je vědeckého charakteru, přičemž vědců je mezi 2700 autory zastupovanými Dilií pomálu. Problematické je i zacházení s články, na něž propadla autorská práva. Chcete-li takový text elektronicky okopírovat, musíte v knihovně prokázat, že jde skutečně o autorsky nechráněné dílo. Vše nasvědčuje tomu, že se knihovny této moderní služby nakonec vzdají a čtenáři doporučí, aby si text okopíroval a sám převedl do elektronické formy, případně ofotografoval. Uvidíme, jaké výpalné si kolektivní správci vymyslí příště.
pondělí 26. ledna 2009
Šimon Šafránek: Fleischerei 36

Labyrint 2008, 250 s.
Šafránkova třetí kniha je další z mohutné vlny sebestředných próz, řešících různými způsoby prázdnotu a nudu. Prázdnota života městského lúzra by sice mohla být velkým literárním tématem, ovšem nesměla by metastázovat i do samotného textu, který se tak stává svou vlastní obětí. Mladý hrdina JINDŘICH žije v hmotném dostatku, ale profese reklamního herce ho dostatečně nenaplňuje a vskrytu stále touží dělat velké umění. Takže se vzepře konzumnímu životu, opustí kariéru i přítelkyni a odjede své ideály naplňovat do berlínských squatů. Střídání časových rovin a úsečný styl zpočátku působí celkem svižně, jenže zhruba někde před polovinou v soukolí textu chcípne uslzelý bernardýn, notně našlehnutý kokainem, a začne se rozkládat a hnít. Reklamní strohost a rychlé klipové střihy začnou brzy unavovat a text jako by byl čím dál více psán ze setrvačnosti, s níž autor zoufale vrší slova v domnění, že se smysl nějak najde sám prostřednictvím jejich permutací. Konec se tak utápí v chaosu nezvládnuté látky, nesmyslných zvratů a křečovitosti snadných konců. Dojem z několika celkem vtipných přirovnání a silných scén a nápadů je spolehlivě pohřben naivně „symbolickými“ motivy, prolínajícími celým příběhem, několika pro efekt naroubovanými historickými vsuvkami z velkých dějin a množstvím sebedojímavých povzdechů. Má-li ale tenhle text sloužit jako značkové zboží pro alternativní zlatou mládež, tak neříkám ani popel.