Estonský les, útočiště včera i dnes

Odkaz, který změní váš život. V reálném čase ubíhající dokumentace jednoho melancholického koutu estonské přírody je mile návykovou záležitostí. Nehybná kamera, - jejíž bdělé oko umožňuje nám, velkoměstkým eskapistům dneška, nahlédnout do každodenních rituálů tamní zvěře - je umístěna na malé mýtině uprostřed lesa v kraji Tartu, která slouží jako krmelec pro divokou zvěř a ptactvo. Nenechte se odradit občasným „spánkem lesa“, brzy se přistihnete, že čekáte na pestrý karneval druhů: ranní slet a hemžení ptáků všech velikostí, polední pochůzku zvědavé lišky nebo příchod mlčenlivého krmiče s hráblem na sníh. Následné podvečerní/noční žravé orgie stáda kňourů se nepochybně stanou pevnými body vašeho uspěchaného či naopak fádně ubíhajícího dne. Funkční je ale i zdánlivě nicotné bezčasí: záběr tiché zasněžené plochy, kterou občas protne výhružné krákání havranů, připomíná minimalistické postkatastrofické video s neomezenou stopáží, ambientní symfonii tvořenou výhradně autentickými zvuky krajiny a jejích pozoruhodných obyvatel. Zapomeňte na nudné voyerství z pavilonů pražské ZOO, vyhoďte televizi i s nabídkou sociálních reality show: zimní estonská observace, probíhající nedaleko kulturního a intelektuálního epicentra země, představuje vizuálně i akusticky nejdynamičtější spořič obrazovky, jaký znám. Nikdo ho nevypínejte – kolem páté odpoledne tamního času (v nejsevernější z pobaltských zemí mají o hodinu více než u nás) se automaticky zapíná vnější zdroj světla, aby přírodním entuziastům umožnil pohled, který se jim jinak nemá šanci naskytnout. A navíc: nikdy nevíte, kdy přijde do této zenové zahrady olíznout kameru (v kraji Tartu velmi populární) tandem místních mývalů.
Aktualizace: jiný odkaz na prasátka

Fever Ray: Horečnatá plavba po hranici podsvětí

Zatím poslední deska Silent Shout švédského sourozeneckého dua The Knife byla temnou senzací roku 2006, po níž se ale Karin a Olof Dreijerovi dobrovolně stáhli na tři roky do ústraní. Radikální postoje obou hudebníků (mimo jiné odmítají komunikovat s mainstreamovými médii, takřka nevystupují živě, zpravidla se fotí v kostýmech a maskách středověkých lékařů) ovšem pouze umocňují přitažlivost jejich „okultní“ hudby. Pohanský rozměr společné tvorby nyní působivě rozvíjí sólový projekt Karin Dreijerové (eponymní album Fever Ray vyjde 18. března). První singl If I Had a Heart, k němuž natočil znamenité atmosférické video vyhledávaný autor klipů a dlouholetý blízký spolupracovník této dvojice Andreas Nilsson, je ponurou ambientní plavbou po řece Styx, obtékající říši mrtvých. Bezvládná těla ve vypuštěném bazéně a interiérech podivné rezidence, výhružný klid panující nad lhostejnou vodní hladinou, zlověstní duchové míst, vyděšené děti na loďce exotického převozníka. A do nekonečné smyčky zaznívá neklidná Karinina mantra: „Tohle nikdy neskončí/protože já chci víc“. Gotická samomluva, kterou si užijí zejména příznivci hororové stylizace, zásvětních rituálů a mysteriózní elektroniky.