Hans Magnus Enzensberger: Eseje

Přeložil Jiří Stromšík. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2008, 148 s.

„Vždyť cíl radikálního desperáta spočívá právě v tom, aby přivedl k prohře co možná nejvíc druhých.“ Jiří Stromšík vybral a přeložil čtyři eseje německého intelektuála (básníka a esejisty) Hanse Magnuse Enzensbergera z různých období jeho neklidného života. Nejstarší Aporie avantgardy osvobodivě fackuje znavené bardy avantgardy a experimentální poezie a jejich epigony („Libovolnost jejích ,akcí‘ neustále předstírá exaktnost. Tento dojem se snaží vyvolat pomocí terminologie posbírané z nejrůznějších disciplín. Vedle prázdnoty a absolutního pohybu nacházíme hesla jako: konstelace, materiální struktura, korelogram, koordinace, rastrová modulace, mikroartikulace, fázový posun, autodeterminace, transformace atakdále.“). Plebejský tón v Obraně normálnosti z roku 1982 (očekávatelný čapkovský obsah je zde zahuštěn výčtem strategií normálnosti – mlčení, únikaření, houževnatost) je vystřídán dvěma riskantními texty k naší současnosti. Nazývají se Vyhlídky na občanskou válku (1993) a Muži hrůzy (2006). Autor, silně inspirován H. Arendtovou, vysvětluje katastrofy dneška – lokální války, neonacismus, terorismus, masakry ve školách ad. – teorií radikálního desperáta, člověka, který má v nenávisti celý svět, ale především sebe. Touží se popřít, zničit a ostatní vzít s sebou. Tento pocit se podle Enzensbergera zmocňuje celých skupin, mas; maže kategorii nepřítele. Plošné básníkovo používání jeho propracované teorie mě rozčiluje, už dlouho jsem však s takovým požitkem a úsilím s někým nesouhlasil.

Bohumila Grögerová: Rukopis

Nakladatelství Pavel Mervart 2008, 70 s.

Tuto knihu jsem vyhlížel déle než rok. Znal jsem z ní dopředu elegický kus z časopiseckého vydání. Psalo se tam v prostých verších o ztrátě zraku, orientace a prostoru; o stáří. Vše obrůstala houstnoucí mlha ve tvaru svévolně proměnlivé hlavy. Básnická skladba nyní vyšla celá – s počátečními třemi verši „Březen 2006/ Kontrola na očním oddělení Vojenské nemocnice/ Dg: prakticky slepota oboustranně.“ Text má pevnou strukturu (s mírně obměňovaným refrénem „pane prosím/ zastav ten proces“) a živý, ba hmatatelný jazyk. Není to žalozpěv, je to mohutná existenciální skladba. Mluví tiše o všem základním, co zůstane z tvůrčího života. Z mnoha témat textu – knih, lásky, rodiny, samoty – vybírám pro krátký exkurs vztah ke slovům. Od celoživotního průzkumu slov, vycházejícího z jejich tvaru či zvuku, od drcení a rozbíjení kořenů, rozvíjení variací, hledání zašantročených významů se autorka obrací k hmatu, k chuti a vůni slov ze svého intimního okolí. Josef Hiršal: ouplně vycérovanej, chabrus na plíce, culifinda; stařenka: neznahaňbo, babička: nezbednico, darebnico jedna, tatínek: jsi prďola žuchla z vančic. Shrnuto – „mívala jsem jako dítě moc řečí/ až všechna ta stará milovaná slova/ sbalím do stařenčina vlňáku/ bude to mé velké bohatství mé slovní kukaňství“. Očištěná řeč i ticho Rukopisu jsou plné pochopení a překonávané bolesti. Číst znova, každých pár let.