Bohumila Grögerová: Rukopis

Nakladatelství Pavel Mervart 2008, 70 s.

Tuto knihu jsem vyhlížel déle než rok. Znal jsem z ní dopředu elegický kus z časopiseckého vydání. Psalo se tam v prostých verších o ztrátě zraku, orientace a prostoru; o stáří. Vše obrůstala houstnoucí mlha ve tvaru svévolně proměnlivé hlavy. Básnická skladba nyní vyšla celá – s počátečními třemi verši „Březen 2006/ Kontrola na očním oddělení Vojenské nemocnice/ Dg: prakticky slepota oboustranně.“ Text má pevnou strukturu (s mírně obměňovaným refrénem „pane prosím/ zastav ten proces“) a živý, ba hmatatelný jazyk. Není to žalozpěv, je to mohutná existenciální skladba. Mluví tiše o všem základním, co zůstane z tvůrčího života. Z mnoha témat textu – knih, lásky, rodiny, samoty – vybírám pro krátký exkurs vztah ke slovům. Od celoživotního průzkumu slov, vycházejícího z jejich tvaru či zvuku, od drcení a rozbíjení kořenů, rozvíjení variací, hledání zašantročených významů se autorka obrací k hmatu, k chuti a vůni slov ze svého intimního okolí. Josef Hiršal: ouplně vycérovanej, chabrus na plíce, culifinda; stařenka: neznahaňbo, babička: nezbednico, darebnico jedna, tatínek: jsi prďola žuchla z vančic. Shrnuto – „mívala jsem jako dítě moc řečí/ až všechna ta stará milovaná slova/ sbalím do stařenčina vlňáku/ bude to mé velké bohatství mé slovní kukaňství“. Očištěná řeč i ticho Rukopisu jsou plné pochopení a překonávané bolesti. Číst znova, každých pár let.