čtvrtek 11. června 2009

Epigoni Pavla Kouteckého?


Jméno dokumentaristy Pavla Kouteckého (1956 – 2006) netřeba na těchto stránkách příliš představovat. Nejnověji je spojováno s celovečerním dokumentem Občan Havel, který po Kouteckého tragické smrti dokončil dokumentarista Mirek Janek. Na Kouteckého památku byla vyhlášena Cena Pavla Kouteckého, která byla letos udělena již potřetí. Vyhlášení proběhlo v pondělí 8.6. v divadle Archa a z devadesáti vybraných filmů zvítězil časosběrný dokument Tomáše Škrdlanta Nevítaní o tělesně postižených z dětských domovů.
Téma dokumentu je velmi silné a ačkoliv svádí k sentimentu, nabízí se v něm řada důležitých a dosud nezpracovaných témat: například postoj bývalého režimu k tělesně postiženým dětem, které byly automaticky po narození poslány do ústavu. Rodiče se jich postupně zřekli a v dospělosti byli, zcela nepřipraveni, vrženi do "normálního" světa. Škrdlant sledoval osudy pěti z nich po dobu dvaceti let: většina z nich nelehkou situaci ustála a dokonce založila vlastní zdravé rodiny, někteří se však nevzpamatovali vůbec.
Bohužel, z tak silného tématu, navíc sledujícího proměny lidí a jejich příběhy během dvaceti let, se dalo vytěžit více. Dokument je příliš dlouhý, často se opakuje a nechává se strhnout silou jednotlivých postav, aniž by s nimi nějak pracoval či jejich výpovědi formálně ozvláštnil. Také konfrontace lidí tehdy a nyní, tak vděčná právě pro film (viz třeba časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové), ve filmu není příliš využita. Stejně tak problém ústavní péče za minulého režimu je jen letmo zmíněn ve výpovědích některých postižených a vyznívá celkově do prázdna.

Síla dokumentovaných příběhů a lidí přeci nestačí k vytvoření silného snímku. K tomu je třeba přistoupit tvůrčím způsobem, což se v tomto případě nestalo. Oceňuji morální postoj Tomáše Škrdlanta (určitou dobu natáčení dokumentu dokonce hradil na vlastní náklady, apod.) i délku příprav filmu, ale to podle mého ještě následovníka Pavla Kouteckého nedělá. Nebo měla být udělená Kouteckého cena spíše důkazem lidských, než filmařských kvalit?

Tomáš Škrdlant natočil od roku 1990 přes 60 autorských dokumentů, převážně s ekologickou, psychologickou a sociologickou tematikou. V roce 1996 vydal knížku Demokracie přírody a na Masarykově univerzitě v Brně vede od roku 2000 semináře nelineárního myšlení. Je spoluautorem knihy Skrytá pravda země (Zdeněk Neubauer, Tomáš Škrdlant, Mladá Fronta edice Kolumbus 2005).

1 komentář:

  1. Mila pani Bohackova, reaguji k vasemu komentari k dokumentu Nevitani. Srovnavat Etudy pi.Trestikove s timto dokumentem neni na miste.Pani Trestikova je Trestikova, Tomas Skrdlant je Tomas Skrdlant. Napr.uvadite, ze nekteri akteri z dokumentu Nevitani, svou situaci ustali a maji dokonce zdrave deti, a nekteri se nezvpamatovali(podle vas) vubec. A to jako proc? Ze nemaji deti? Navic akteri mohli o pomerech z ustavu klidne do kamery mluvit, ale treba proste nechteli. To si myslite, ze maji pred kamerou brecet ci laterit, jak je ustav znicil a ze z duchodu maji stezi na mleko? A co se tyce kvality dokumentu Nevitani, muze tvorbe Trestikove konkurovat. Petra K.

    OdpovědětSmazat