Zlomvaz: Večer tříkrálový a Nemá kocúr večne hody

Ve čtvrtek se na festivalu divadelních škol Zlomvaz představily dvě soutěžní inscenace: Shakespearův Večer tříkrálový brněnské JAMU a Ostrovského Nemá kocúr večne hody (Nemá kocour pořád posvícení) bratislavské VŠMU.

To, že je Večer tříkrálový v režii Jany Janěkové studentské představení, by asi na první pohled poznal málokdo. A nemyslím to jako kompliment. Inscenace totiž působí velmi staře, nemuselo by se za ní stydět žádné vyžilé mainstreamové divadlo, které chce diváky hlavně "hladit po duši". Nesnesitelně dlouhý kus je prošpikovaný srdceryvným zpěvem a expresivními pohybovými pasážemi, jejichž smysl v celku inscenace mi unikal. A nebyla jsem zjevně sama, komu Večer tříkrálový připadal jako příliš silná káva. Chytřejší většina publika to vzdala o přestávce.

Nemá kocúr večne hody zpočátku diváka navnadí extrémní výtvarnou stylizací i do karikatury vyhnaným hereckým projevem. S tím si ale inscenátoři mohou vystačit tak deset minut. Pak už je to totiž pořád stejné - herci křičí, řinčí, muzicírují, čím víc do toho šlapou, tím víc celá stylizace postrádá smysl a je spíš protivná, než funkční.

Obě inscenace jsou překvapivé především tím, kolik divadelních klišé jsou mladí herci schopní navršit. O tom, že zřejmě ani oni sami nevědí, o čem a proč "potí krev", ani nemluvě. Má-li být toto mladá energie a nová krev českého, respektive slovenského divadla, pak je vskutku čeho se obávat.