eska2látor

Opět začal festival Jeden svět. Je čím dál větší a stále méně k přehlédnutí. Jako letošní motto má navíc podivný slogan: „Před dvaceti lety jste přišli do svobody, teď ukažte, jak s ní umíte naložit.“ Doplněno podtitulem: „Festival pro první dospělou polistopadovou generaci.“ Na plakátech a v traileru v kinech před sebou tlačí Václav Havel vozík s novorozenci. Poselství se nedá vyložit jinak, než že předchozí generace bojovaly za svobodu těch mladých, a navíc pro ně připravily i festival. Mladí teď, když mají svobodu – a zároveň ty filmové dokumenty –,
by měli povstat jako jeden muž či žena a něco s tím světem dělat. Filmy jsou tu od toho, aby pochopili, s čím konkrétně. Je to samozřejmě zjednodušující – ale zároveň to je i výzva konečně nahlas říci: Nikdo nedostal svobodu, jen možnost k ní. A to se týká nejen mladých. Po rodičích (když už tedy přijmeme to generační dělení) získali zemi, kde lidé stále mají problém ozvat se proti nespravedlnostem. Nemluví se o nich. Vyhýbáme se hovoru o tom, co se zde dělo a jaký to má dodnes vliv na naše životy. To je, vedle možností, největší dědictví polistopadových dětí. Je fajn, že se mladí můžou podívat na dokumenty na Jednom světě nebo dokonce festival mohou pomáhat organizovat, ale ještě lepší by bylo, kdyby při projekcích s nimi byli i jejich předci. A nikdo problém netrivializoval černobílým mottem.